Rozhovor s vítězkou v ženské kategorii Lenčou Hnízdilovou

Rozhovor s vítězkou v ženské kategorii Lenčou Hnízdilovou

První ročník překážkového běhu Seal´s RUN je za námi a my našim příznivcům přinášíme rozhovor s nejrychlejší ženou závodu, ostřílenou účastnicí OCR závodů, Lenčou Hnízdilovou.

1) Ahoj Lenčo, jelikož se jednalo o první ročník tuleního běhu, někdo Tě i přes Tvoje úspěchy v OCR závodech znát nemusí. Mohla by ses našim příznivcům tedy trochu představit ?
Ahoj, moje jméno je Lenča Hnízdilová, pocházím z malé vesnice mezi Kladnem, Slaným a Rakovníkem. Mimo to, že dělám typickou úřednickou práci, tak učím lidi správnému pohybu a připravuji pár lidí právě na OCR závody. Běhám už asi 5 let a OCR závodům se aktivně věnuji od roku 2014. Běhám za tým „Za Hezčí Zadeček„, který jsem pomáhala založit. Věnujeme se zdravému pohybu, sportu a srandě.

2) Jak ses o prvním ročníku tuleního závodu dozvěděla ?
Abych byla upřímná, tak si tu první chvíli vůbec nepamatuji. Asi někdo sdílel na FB a nějak mě to cvrnklo přes nos.

3) Mocná síla facebooku. Co Tě vlastně přimělo závodu se zúčastnit ?
Myslím si, že malé závody jsou mnohem důležitější než ty velké. Přitáhnou lidi, kteří si třeba velký závod nemohou dovolit, nebo mají strach, že by ho nezvládli. Malý závod má většinou přátelskou domácí atmosféru. To se nedá s velkými závody vůbec srovnávat. I si myslím, že malé závody (pokud se snaží) tak mají takové hravější překážky – mohou si to dovolit, protože menší počet účastníků jim to umožní. Malé závody prostě mají svoje kouzlo.

4) Přesně tak, rodinná atmosféra je k nezaplacení. Také máme své oblíbence. Ještě nám řekni, co jsi od závodu čekala a jak sis ho nakonec užila ?
Od závodu jsem čekala, že bude vypadat tak, jak začínala většina OCR závodů v Čechách. Domácí přátelská atmosféra, trať spíchnutá v hezkém, ne extra náročném terénu. Takové to co jsme zažívali jako děti, že vyběhneme do lesa, kde se budem brodit v blátě a přes něco polezeme, pod něčím polezeme, někam něco odtaháme. Čekala jsem překážky, které budou zvládnutelné.
Po pravdě jsem měla trochu strach z prezentace na FB, protože překážky které jste ukazovali mě trochu děsily. Co si budeme povídat, pár hodně zmršených závodů tohoto ražení v Čechách proběhlo. Vás jsem kluci vůbec neznala ani z jiných závodů, tak jsem moc nevěděla, do jaké míry sranda a do jaké ne. No a nakonec to dopadlo na výbornou. Závod jsem si moc užila a splnilo to moje pozitivní očekávání. Co překvapilo, tak asi délka trati. Že to bude kolem 10km jsem zjistila až na místě 😀 . Nějak jsem měla zafixováno, že je to závod na 6km. Přiznám se, že takový kopec jsem tedy taky nečekala, ale potěšilo mě to. Nemůžu říct, že by trať byla jednoduchá.

5) Snad jsi nečekala, že opravdu dostaneš tupou sekeru a budeš kácet obří sekvoj, nebo že bude Hadí příkop plný jedovatých hadů ?  😀 
Tak se sekvojí jsem nepočítala, ale hadí příkop si po pravdě docela dokážu představit, že by se dal zrealizovat  🙂 . Trochu mě děsila z videa překážka Cirkus Humberto. Nejsem zrovna šikovná a každý pohyb se musím dlouho učit, takže představa, že mi dáte jednokolo a hybaj na kládu, mě vyváděla z rovnováhy. Upřímně se přiznám, že takovou překážku bych měla problém i jen zkusit a klidně bych si dala o 10 tuleňáků navíc. Riskovat na začátku sezony úraz se mi úplně nechtělo.

6) Neblázni, jednokolka byla jen taková narážka na nesmyslné úkoly, které občas na závodech vídáme. Jde nám především o zábavu, nikoli o extrém. Která překážka Ti přišla hravá, zábavná a která naopak opravdu těžká, byla-li vůbec taková ?
Tak extra těžká překážka mi nepřišla po pravdě žádná – že jsem nedala kladivo je věc jiná – zásadně se na žádném závodě netrefím ničím (od luku přes oštěp po střelné zbraně). Měla jsem strach z memory testu, ale díky bohu byl splnitelný. Překážka co mi přišla hravá byla určitě hra na křečka v Bludišti.

7) To je hodně super, Bludiště totiž mělo být pomyslnou překážkovou třešničkou na dortu. Čekala jsi přes svoje zkušenosti z jiných závodů vítězství ? 
U intervalových startů si člověk nemůže být nikdy jistý ničím. Už se mi kdysi povedlo na závodě skorovat z tuším osmé vlny. Na závodě jsem navíc viděla tváře, které jsem nikdy neviděla, takže taktizovat se nijak nedalo. A nehledě na to, jsem trochu počítala s tím, že závodníci budou převážně místní, a že budou minimálně trochu znát trať – tím nemyslim to, že by jí měli naběhanou, ale myslím takovou všeobecnou orientaci v prostoru. Až když jsem byla na trati tak jsem si dělala trochu obrázek o zkušenosti účastníků. A jako trenér holkám říkám „když si stoupneš na start jdeš prostě vyhrát, jinak tam ani nelez“. Tak se to nakonec povedlo, no  🙂 .

8) Dělala jsi někde tuleňáky ?
No jasně, Thórovo kladivo bylo moje.

9) Můžeme Tě uklidnit, určitě jsi nebyla sama, kdo na Thórovi pohořel. Pár OCR závodů jsi absolovovala, takže máš s čím srovnávat – je těžší tuleňák, nebo klasický angličák ?
Jak se to vezme. Tuleňák je rozhodně podle mě časově náročnější. Na výkon a sílu asi nastejno. Ale jako pohybový vzor se mi líbí, docela ráda jsem ho zařadila jako standartní cvik na trénink hned jak jste ho ukázali poprvé. V tom kutálení je taková „oddechová“ složka.

10) Přesně tak, můžeš si trochu poležet. Jak často trénuješ ?
Trénuji minimálně 3x týdně, v ideálním případě je to 6x týdně. Hodně to závisí na tom, kdy mám jaký závod. Moje tréninky jsou na prvním místě zaměřené na běh, na silovou přípravu a na komplexní rozvoj pohybových schopností. To je takové to naučit se, jak se dostat přes překážku, aby to stálo co nejméně energie a v tom nejlepším případě se u toho nezabít. Samozřejmě mám zařazené různé kompenzační cvičení a oddech, který v mém případě supluje práce na zahradě. V našem týmu je skvělá a šikovná fyzioterapeutka – moje úžasná sestra, takže mi hodně s přípravou radí. Přiznávám, že dost často je to rada „Nestěžuj si, buď ráda že se můžeš hýbat“.

11) Haha, dobrá rada nad zlato. Ale člověk by měl umět naslouchat svému tělu. Nicméně, plánuješ se zúčastnit i dalšího ročníku ?
Pokud se mi termín nebude krýt se závodem, který je pro mě srdeční záležitostí tak ano.

12) To rádi slyšíme. Ještě mi dovol se závěrem zeptat, co Ti v závodě chybělo, nebo vadilo a na co by si pořadatelé měli dát pro příště pozor ?
Tak mě jednoznačně chybělo bláto, trochu jsem čekala, že polezeme do té zelené stoky a ono prdlajz. Co mi vadilo byla jednoznačně neupřesněná pravidla na tuleňáky. Asi jsem při registraci vypadala dost mizerně, protože mě slečna ujišťovala, že skutečně stačí jeden tuleňák a mohu pokračovat v závodě. To mě upřímně zmátlo – tak jeden když nechci a když chci tak 10? Chápu proč to vzniklo, ale na druhou stranu v tomhle se stavím na stranu striktních pravidel. Prostě nedáš překážku tak 10 a počítat nahlas !
Co mi naopak vyhovovalo, že nebyla striktní pravidla na překonání překážek. Je pro mě dost těžké si přesně pamatovat, kde na které konstrukci se dotýkat můžu, kde nesmím atd atd. u Dromedára jsem se dobrovolnice ptala, jestli se mohu chytit z boku, bez toho bych měla asi trochu problém, protože kolem mě nebyl nikdo kdo by pomohl. Podle mě překonání překážek je i trochu o kreativitě.
Jinak si nejsem úplně jistá jak vypadala trať v pozdějším zápřahu, ale pokud by chtěli organizátoři navýšit počet účastníku trať co byla teď, by určitě nevyhovovala, běžela jsem s číslem 10 a na přechodu přes lano jsem i tak trošku čekala. Stejně si myslím, že by na tom byly asi pneumatiky tam byla trať dost úzká, o výstupu na rozhlednu ani nemluvím, labyrint by dopadl asi stejně. S větším počtem závodníků by bylo potřeba zařadit „trhací překážky“ aby se lidi rozdělili a nebyl nátřesk na překážkách. Interval na start jsem zkraje považovala za příšerně dlouhý, ale na trati bylo vidět, že byl nastavený správně. Přidala bych možná trochu šplháníčka a plazeníčka, ale to už je moje deformace z jiných závodů.
Asi jsem byla jediná, ale za jelením skokem jsem intuitivně běžela doprava – nechápu proč asi mě tak navedla cesta. Možná by bylo dobré pro příště udělat z mouky šipky na cestu. Někteří magoři totiž místo na fáborky čumí do země. Ale to už je jen taková drobnůstka. Nezaběhla jsem si moc, než jsem si všimla, že jsem dlouho neminula žádný fáborek. Pak už jsem si to hlídala a běžela stylem od fáborku k fáborku a řádně si zanadávala že jsem kopyto.

13) Máš pravdu, tresty by měli mít všichni stejné a to bez rozdílu. Na chybách samozřejmě zapracujeme. A máš pro nás i nějaké pozitivum ?
Vyloženě nadšená jsem byla z přístupu dobrovolníků. Závody běhám už dlouho, ale takhle nadšené a zapálené dobrovolníky jsem ještě neviděla. Vesměs dokázali odpovědět na otázku kam mám běžet a jak se ještě dlouho budu trápit. Překvapivě na dost závodech dobrovolníci znají jen svůj úsek a ani neví kam trať pokračuje. Dokonce se dobrovolník na výlezu po laně (překážka jménem Výtah – pozn. autora) ptal, jestli nejsem zraněná. Bohužel už jsem byla tak vyšťavená, že jsem si ho ani neprohlédla, tak že ho zdravím. Poradili, věděli jak překonat překážku, takže super. A dámy u občerstvovačky ? Když jsem tam poprvé dobíhala, tak mě vítal jásot jako kdybych už vyhrála. Naprosto neskutečné. Jo a pobavily klády v lese. Takhle krásně hranatý jsem snad nikde ještě neviděla, můj trapéz jí cítil ještě dva dny. A hodně potěšilo několikanásobné přelézání balíků slámy, to je super překážka. Trochu na hlavu a silově dost náročná. Hodně se mi líbilo vyhodnocení a vyhlašování, že se čekalo na posledního doběhnuvšího. Podle mě není nic horšího než když běžíte jako poslední, dobíháte a vidíte jak čelo už bylo vyhlášené. Co mě u vás nejvíc potěšilo byl poukaz na další závod. Upřímně mě mrzelo, že jsem nezůstala na závod dobrovolníků, ráda bych se mrkla, jak si s tratí poradí ti, co jí znají, ale byla jsem tak unavená, že jsem musela odjet. I tak jsem po cestě musela stavět, abych neusnula za volantem.

Lenčo, děkujeme, že sis na nás udělala čas a přejeme do budoucna mnoho úspěchů, nejen sportovních.

Díky a ať se daří !
Tým Seal´s RUN

Přidat komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Loading...